Láska, popel, smích, slzy vděku -cestou do Jordánska

POPEL, SMÍCH, LÁSKA, SLZY VDĚKU

Letím nad Zemí.

Včera, ještě doma, bylo jedním z důležitých úkolů srdce vzít s sebou do Jordánska popel mého muže.

Ať Adamův popel rozletí se a spočine i na té zemi, která dřív živila stáda jeho ovcí a kudy také vedly naše společné kroky dřívějšími korálky na šňůrce životů. Ať dopadne na zem, kudy nás provázela vzájemná láska i láska k zemi. Há Árhá. Svaté slovo značící Zemi. Adam, v překladu Červená zem. Adam a há Arhá se zas spojí..

Abych mohla vzít popel, musela jsem otevřít urnu. Kolem poledne před odjezdem jsem se do toho pustila, vybavená trapně plastovou žlutou průhlednou lahvičkou od vitamínů, do které jsem chtěla dát část popela ( jen část, je spousty jiných míst na zemi, kam cítím jej rozprášit. ). Měla jsem představu, ze urnu prostě otevřu a popel přendám a bude to. Chyba lávky. Urna pevně zatavená či zalepená, téměř nedobytně se tvářící. Nevzdala jsrm se. Srdce velí. Je to dar pro Adama. A velký dar. To cítím jasně.

Pokus otevřít urnu kuchyňským nožem bylo jako dobývat se do vrat stéblem trávy..

Začalo mě to celé bavit. Přišlo mi to nesmírně legrační. Co tedy udělám? Vzala jsem telefon a zavolala do pohřební služby. Všimla jsem si, jak se paní na druhém konci ulevilo, když jsem po té, co jsem se jí představila, vznesla svůj dotaz...

Pověděla, že urnu je třeba otevřít násilím. Posílila mé odhodlání použít vehementnějsi přístup. Vzala jsem plochý šroubovák a kladivo. Zalepené víko začalo pod hrotem šroubováku a údery kladiva povolovat. To už jsem se u toho smála nahlas... Celá situace mi přišla opravdu legrační a hezká. Domů svítilo slunce, všude atmosféra lehkosti, humoru, radosti. Spousty bytostí kolem. Vše bylo přesně tak, jak ma být a život je taky legrace. A tak krásný, když spojíte tady a teď s kosmickým přesahem!

Urnu s povoleným víkem jsem si dala do klína, odklopila jej a kolem se vykouzlil obláček jemného popela, který se na mě snesl jako něžné pohlazení a polibek a obejmutí zároveň. Otevřel se mi pohled na popel sám.

V tu chvíli z mého srdce plného smíchu a lehkosti vyšel horký pláč lásky a vděčnosti. V klíně jsem svírala to, co byla tady na zemi má dosavadní láska mého života. Manžel, partner, nejbližší přítel.

Přišlo tolik vděku a lásky za to, co bylo ( a v nebeské pokladnici stále je...) i za to, co je nyní. Pláč mnou otřásal, horké slzy kanuly a srdce žhnulo láskou vycházející z tady a teď, šířící se časem i prostorem všemi směry bez hranic. Naplněné vděčností za minulost, přítomnost i budoucnost. Vděčností za všechny city i za všechna pochopení souvislostí v přesahu a i za ty souvislosti, které zatím ještě nebyly odhaleny, ale jsou...

Pak jsem oblíbenou kávovou lžičkou s motivem pšeničného klasu naplnila tu legrační lahvičku od vitamínů az po okraj. A pribalila ji do kufru.
.......
Dnes ráno v letadle, ještě na letišti, přišlo pokračování. Sedím u okýnka, koukám na letiště ozářené ranním sluncem a vzpomenu na včerejší akci s popelem.

Nová vlna vděčnosti, tentokrát navíc z pohledu nadhledu o stupínek výš. Procítila jsem až do morku kostí (země) a až na dno duše (vesmír) a v plnosti srdce (spojení země a vesmíru) tu vděčnost za život a zkušenosti na Zemi. Kde se mísí bolesti s radostmi a dohromady vše bez výhrad přijaté tvoří božský nektar života, který plní náš kalich.

Zpětné přijetí všeho je tím lisem na víno života. Kterým pak můžeme naplnit svůj božský pohár zkušeností na Zemi.

Začaly mi opět téct slzy vděčnosti z horkého a milujícího srdce. Z tak živého srdce!

Letadlo se dalo do pohybu.

Vzlétám. Ze Země, se kterou jsem tak spojená kořeny a láskou, letím do vyšších sfér. Spojit se s nebem, vesmírem a vše pak propojit. Být plně ma Zemi a plně otevřená Vesmíru.

Vzpomenu si, jak mi jednou přišlo od průvodců ve vhledu: tvá světelná práce silně probíhá, když se plně ponoris do svého srdce, zapustis kořeny hluboko do země, napojis se na svou hvězdnou korunu a přijmeš všechny pocity a necháš kanout slzy vděčnosti...

Když jsme vzlétli nad Prahu, hledám Hradčany. Nalézám, vidím Karlův most. Kolem dokola na horizontu vše rámuje ostrá linka oparu. Nad zlatou linkou oparu na severu vstupují Krkonoše. Strážci České země. Sněžka jako nejvyšší strážkyně kotliny.

Slzy vděčnosti a lásky tečou dál, hřejí a vlhčí tváře. Vidím a poznávám pod sebou místa. V duchu si je pojmenovávam. Ano, tady je D1, tak to tady je Humpolec, aha a tam, to je tedy Havlíčkův Brod a támhle hned vedle vyrůstala má milovaná Margot... Tak to tady někde musí být také Jihlava, kam bude Noemi chodit na střední.... Ano, tady je, přímo pod námi! Posílám z letadla sprchu zlatých hvězdiček požahání na Jihlavu pro Noemi, pro její léta studia tam...

Výš, severozápadně vidím nechvalné Chvaletice a vím, že ty komíny dál na východ jsou tedy pardubické Paramo. Tam je jiné letiště, které mě pojí s novým příběhem.. a dál na východ, tam někde je Litomyšl a domov, Elfí sídlo..

Nad tím vším nad ostrou linkou zlatého oparu Sněžka. Takový malý Kailás.. A strážkyni Sněžku tam podporují silné oblé hřbety krkonošských kopců jako statní svalnatí rytíři...

Tváře i srdce hoří slzami, které nepřestávají téct ze stále se rozšiřujícího srdce.

Bože, život na Zemi je tak nádherným, když jej přijmeme se vším a dovolíme Srdci milovat bez výhrad a naplno.

Teprve nad Brnem letadlo přestalo stoupat. Slzy přestaly téct. Tváře oschly. Srdcem a tělem a dál okolo se rozšířil mír a tichá radost.

Na focení jsem si vzpomněla až nad Rumunskem. Vidíte tam ty dva tančící draky?

Netuším, kde jsme teď.. když nevíte kde jste a někdo se vás na to anglicky optá, tak můžete odpovědět: right above the center of the Earth. Přímo nad středem Země.

Tak jsem teď ve středu svého srdce, přímo nad středem Země a přímo uprostřed vesmíru.

Jsem.

A jdu vstříc dalším krokům dobrodružství života.

Přistání bude (pokud doletim.. a i kdyby ne, vse je OK..;-) Ammán.

30. 3. 2019, teď už kdesi nad Svatou zemí..