VESMIRNÁ LETNÍ POHÁDKA - LUCIINA ČÁST

Elfí sídlo dnes, Říhův statek tehdy..

Vesmírné synchronicity nás už moc neudivují, že, ale pořád vyvolávají nadšení, radost z napojení a plynutí v proudu a šťastný vděk.. no a někdy jsou to ale úplné megasynchronicity, kdy člověk v němém úžasu smeká před režijí průvodců..
Kolik asi práce jim dá, to vše shora naaranžovat? 😂❤

Tenhle Luciin příběh fakt stojí za přečtení..

Dnes si říkám, nakolik v tom měl prsty i Adam z druhé strany? Za jeho života jsme léta ne moc úspěšně hledali žijící potomky lidí, kteří žili na statku, který jsme koupili a udělali si z něj za léta vlastnoruční práce nádherný domov.

A pak ty potomky hledat přestanete a vesmír vám je naservíruje přímo domů, a způsobem, který by nečekal vůbec nikdo..😁❤😂

A ještě podotýkám, že v tom příběhu od Lucie není spousta dalších (ne)uvěřitelných věcí, které byly součástí mé části toho víkendového příběhu.. 😉

Prostě to byla tehdy vesmírná jízda jako málokdy! 👍

A TEĎ UŽ NECHÁM VYPRÁVĚT LUCII

Letošní "Dušičky" pro mě mají zas o něco hlubší rozměr. Na téhle fotce je moje prababička s pradědou a jejich synové včetně mého dědy, kteří se narodili v domě za vraty před kterými celá rodina stojí. Tomu domu se dnes říká Elfí sídlo a vtipná Vesmírná režie tomu chtěla, abych dostala pobyt na tomto sídle ke svým letošním 46 narozeninám od přítelkyně.Že je to dům mých předků jsem vůbec netušila(ani ona).Tak nějak se to vyvrbilo😂A vrata tam jsou dodnes.Tak na brány všeho druhu.Ať nacházíme a vidíme ty, kterými máme projít, my, nebo naší blízcí a ať víme kam a proč❤

"Víte že existuje Elfí sídlo? Ne? Já to také nevěděla. A už vůbec jsem netušila, že s ním mám dokonce něco společného. Hodně. Tak moc, že se to slovy ani nedá vypovědět. Přesto se o to pokusím. Dostala jsem od přítelkyně k narozeninám dárek v podobě víkendu "kdesi" na neznámém místě. Společně s další přítelkyní, která víkend rovněž dostala jako dárek, jsme se tedy v pátek a den před mýma narozeninama ocitly "kdesi". U mě osobně už rozhodnutí nebýt na vlastní narozeniny se svojí rodinou není běžné. Vlastně nikdy nikdo z nás sedmi, tedy mě, mého muže a našich pěti potomků, nebyl nikdy na své narozeniny jinde než v kruhu rodinném. Tradice. Dlouhodobá. Naše. Kývla jsem na nabídku mé přítelkyně bezmyšlenkovitě. Bylo to silnější než já. Ono "cosi". Podle navigace jsme tedy ve složení tři ženy a plné auto jídla, dorazily po chvíli hledání do vesničky blízko Litomyšle a zaparkovaly před kulatými vratay. To ještě dvě z nás netušily, že tam v tom autě budou sedět další následující hodinu, neb právě na tu hodinu se "vedoucí zájezdu" Míša ztratí kamsi za vrátka vedoucí do veliké ničím neohraničené zahrady. Je to sice poněkud zvláštní, ale svým způsobem uteče hodina jak nic, s přítelkyní probereme všechno možné a vždy když se mě s trochu vyděšeným výrazem zeptá: "Co tady budeme ty tři dny dělat?, odpovím, že jíst.
"Podívej co máme jídla. Budeme prostě tady a budeme jíst."
Po hodině přicházejí dvě ženy. Jedna vypadá jakoby právě vypadla z nějaké pohádky a druhá je naše ztracená Míša. Obě jsou očividně uplakané a všechny čtyři na sebe poněkud nejistě hledíme. "Já jsem našla svoji maminku," říká nám Míša a slza se jí koulí po tváři. S vykulenýma očima pokyvujeme. "Tak vítejte", podává nám ruku žena v dlouhých zelených šatech. "My vůbec nevíme kde jsme", říkáme téměř dvojhlasně.
"Vítejte na Elfím sídle," dodává.
TAK. Míša našla maminku ... jsme na Elfím sídle ... před námi stojí stoprocentně Elfí královna ... a my s Janou, jak se jmenuje druhá přítelkyně, budeme až do neděle jíst. Tuším, že ani jedna z nás neví, zda se má smát, či brečet. Plné auto jídla je jediná jistá realita ... a kotva.
Vrátky za kterými před nějakou dobou zmizela Míša, vstupujeme do ... pohádky. Když jsem byla malá holka, milovala jsem filmové ateliéry Barandov, kam jsem se chodila dívat na natáčení pohádek. Můj táta v těch atelierech pracoval. Mám pocit, že jsem se přenesla časem zpátky a v jednom takovém dokonalém ateliéru právě jsem. Ocitáme se v prostoru neutuchající krásy kam se oko podívá. Všude to bzučí, kolem hlavy poletují mráčky motýlů, ptáci jsou v úrovni obličejů a vůbec z nás nemají strach. Místo je plné okrasných květin, ale i úplně "obyčejných" bylin, které na první pohled září svojí zvláštní sebejistotou.
"Jak to, že i ta kopřiva, tady působí úplně jinak, než u nás doma?, ptám se žen.
"Co to je?"
Zatím co hlava šrotuje na plné obrátky, kdesi uvnitř se rozlévá hutný vnitřní klid a mír. Ostatně já ho v sobě mám už od té doby co jsem na celý tenhle víkend přikývla. Nějakým způsobem vím, že tady mám být. Nějakým způsobem vnímám, že jsem součástí něčeho, co mě přesahuje a nemám potřebu se tomu bránit. Ba co víc. Od prvního kroku do zahrady mám pocit, že jsem tady doma.
Procházíme domem, který je kapitolou(nejednou)sám o sobě a ubytováváme se v takzvaném Léčivém domečku. Domlouváme se na večerním setkáním s majitelkou Elfího sídla Danaí. Provede nás hudební lázní před spaním.
Co budeme dělat do té doby? Jíst. Budeme jíst. Skutečně vybalujeme různé upečené domácí dobroty, včetně chleba a kávy. Přítelkyně Míša se opět někam vytrácí a my zůstáváme samy. Nevíme stále sice nic moc, ale prostředí je napěchované tolika vjemy, že máme co dělat, abychom vše pojaly a zpracovaly. "Hlavně v klidu, Luci...víš. V klidu...", říká Jana téměř prosebně. Ani né tak mně, jako spíš "kamsi", "komusi". "Pomalu. Postupně. Já mám teď období klidu."
Nemám vůbec potřebu cokoli řešit. Prostě jsem Tady &Teď. Do chaloupky se vrací Míša plná opět nových prožitků, které jsou velmi niterné a zároveň intenzivní. Dozvídáme se o Danaině přítely Petrovi, jejích dcerách i manželovi Adamovi, který minulý rok zemřel. Poprvé se setkávám s termínem "Magdaleny". Nikdy, až na samotnou Máří Magdalenu, jsem o žádných neslyšela...i když...Mozek šrotuje, ale kdesi uvnitř cítím veliké známo. Doma. Pocit, že jsem doma. Neřeším. Jím. Piju hektolitry kávy. Kotva.
Večer uleháme na vlněný koberec a balíme se do měkkých dek. Hudební lázeň v podobě gongů, tibetských mís, zvonkoher proniká do celého těla a veškeré pocity i dojmy umocňují všudypřítomné krystaly, kresby, voňavé esence.
Do domečku, který je vlastně takovou malou poustevnou na vršku, se vracíme každá ve svém vlastním rozpoložení a všechny znavené. Každá prožíváme něco úplně jiného. Ve mně se objevuje hlas, který se mnou neustále debatuje o čemsi. Mimojiné se mě ptá: "Jak to, že tady nebydlíš? To je tvůj dům. Vidělas tu postel? To je tvoje postel."
"To je zvláštní, já mám pořád pocit, že tady mám bydlet já. Jak to, že tady nebydlím?, ptám se nahlas, ještě před tím než všechny usneme.
Okamžitě upadám do příjemného hlubokého spánku, který ovšem nějakou svojí částí vnímám. V nějaké části noci se probouzím a hledím do tmy před sebe. Z oblasti čela jakoby mi do prostoru vyplouvaly duhové skleněné oblázky. Doslova cítím, tu hmotu, nejsou to jenom bublinky, nebo něco jemného. Nakonec jakoby mi někdo vsunul na míso nad kořenem nosu oblázek třpytivočerné barvy a lehce vtlačil do mého čela. Následně pak vnímám stříbrnočerné vajíčko, velikosti kachního vejce, které mi opět jakoby někdo jemně vtlačuje doprostřed hrudi. Usínám. Hluboce. Příjemně.

Další den je můj narozeninový. Od rána mám velikou potřebu malovat. Velikou. Nevzala jsem si záměrně pastelky. Vyloženě jsem nechtěla dělat nic "duchovního"😉. Chybí mi. Míša stále ve vlnách přibíhá a odbíhá, zatímco Jana sedí klidně jako malý Buddha v čele našeho dočasného bydlení. Vnímá, pozoruje a trochu vnitřně zápolí se vším co se děje. Zapaluji si rituálně 46 svíček, pozvolna přicházejí gratulace a zacinká i sms zpráva od mojí maminky. Její přečtení nechávám na později. Pijeme kávu a rozkrajujeme jáhlový dort. Kromě narozeninových svíček zapaluji jednu větší červenou a vkládám k ní na talířek svůj řetízek od mého muže v podobě srdíčka. Za malou chvíli se nad srdíčkem vytvoří z vosku srdíčko další.
Domlouváme se, že si pastelky půjčíme.
Odpoledne se v zahradě setkáváme s Danaí. Chvíli se věnujeme včerejším prožitkům ze zvukové lázně a já se poté ptám opět na místo, kde jsme se ocitly. Paní domů nám odkrývá část jejího příběhu. Ptám se dál. Magdaleny. Kdo jsou Magdaleny? Omlouvá se s tím, že se na toto téma v tuto chvíli necítí a svěřuje se se svojí aktuální osobní situací určitého druhu se kterou má pocit, že nelze pohnout. Rozumím jí velmi dobře, neb jsem něco velmi podobného prožila a našla cestu ven. Vyprávím jí svůj příběh. Má radost. Děkuje mi a poprvé za celý čas se obejmeme. Shodou okolností má ještě týž den s přítelem Petrem odjet do Adršspašských skal, místa z jehož končin jsme my tři přijely. Přítelkyně jí ukazují místa, na která stojí za to se podívat a doporučujeme čas, kdy skalami neproudí turisté a otvírá se jiný svět. Dračí.
Říká se, že v Adršspašských skalách sídlí draci. Místo pro Elfí paní a jejího přítele, který jakoby vypadl ze starých biblických knih, jak dělané. Dokonale zapadá do pohádky.

Nahoře v poustevničce přicházejí na řadu další litry kávy a jídla. Kotva. Míša přes přední část domu přehazuje tibetské modlitební praporky, které plápolají i v prostorách dvora. Předávám mým přítelkyním své dárky pro ně, mezi kterými je mmj. CD s Aramejským otčenášem. Míša mluví o tom, že má delší dobu pocit, že už "vyrostla" z oslovení Míša. Zamýšlí se nad tím, že jí to oslovení čím dál tím víc nesedí a domlouváme se, na oslovení Michaela. Prohlížím si vizitky položené na jedné ze skříněk a poprvé v životě se setkávám s příjmením Colledge. Danai Colledge. Zapnu mobil, abych se o této ženě dozvěděla ještě něco víc. Moji pozornost upoutává sms od mojí maminky. "Holky, co kdybych se tady nechala pokřtít?, ptá se Michaela. "Nechej," odpovídáme téměř najednou. "Ne, vážně. Já si připadám jak blázen," přemýšlí nahlas přítelkyně. " Je to to nejrozumější cos tady za ty dva dny řekla," reaguji bezmyšlenkovitě. Všechny se smějeme. Rozklikávám sms od mamky a nevěřím svým očím. Kromě toho, že mi přeje k narozeninám, píše, že vzpomíná na rodný dům mého dědečka, ve kterém nyní žije paní Dana Colledge se svým manželem. Píše mi i adresu onoho domu. Je to stejný dům, ve kterém právě jsme. "Mami, já jsem teď v tom domě,"píšu obratem. "Vždycky jsem si to přála. Ať tě tvé kroky dobře vedou," odpovídá.
Nevěřím svým očím. "Mami, já jsem tady náhodou," píši opět bleskurychle.
"Náhody přeci neexistují,"odpovídá. Nejsem si jistá, zda jsem moji maminku, někdy takto zažila uvažovat. Dala bych ruku do ohně za to, že ne. Reálná realistka. To všudypřítomné "něco" se prostě prolíná vším.

Zvoní telefon. Michaela ho zvedá a ozývá se Danaí. Omlouvá se, že vytočila číslo omylem. V tu samou chvíli se na displeji Janiného mobilu objevuje zvětšený profil Danainého obličeje. Všechny tři na sebe vytřeštěně hledíme.
"Holky já musím,"...říká Michaela a zase kamsi z domečku odbíhá.

Po nějaké době se vrací se slovy : "Pokřtí mě."
Kolem šesté se setkáváme i s Petrem v zahradě. Míša - Michaela prochází rituálem, který je pro všechny hodně silný. Ze zahrady odchází se jménem Marie Michaela.
V domě si vybíráme z esencí, které Danaí vyrábí. "Řekneš jí to?" "Řekneš jí to?"
Neřeknu.
"Proč tu nebydlíš ty?"ptá se mě hlas uvnitř.

Pijeme kávu, vstřebáváme, jíme. Kotva.
"Máš ty pastelky?"
"Nemám."
Domlouváme se, že si pastelky půjčíme další den.

Všem se nám chce spát, ale zároveň jakoby nikdo z nás usnout nemohl.
Sedíme do úplného téměř spícího stavu. Večerní hygienu už všechny provádíme svým způsobem spící.
Upadám do hlubokého spánku ze kterého mě budí pocit nevolnosti. Je mi špatně. Hrozně špatně. Snažím se vybavit zda jsem pila nějaký alkohol, neb se cítím jak v pořádné kocovině. Nepila.
Snažím se vše zaspat.
Daří se.
Další den se Jana mimo termín noří do svého ženského cyklu. Je unavená a nepřehlédnutelně už se těší domů.
Loučíme se s Danaí i Petrem, kteří nakonec odjíždějí až ráno a ještě stíháme vypůjčit pastelky.
Než usedne do auta, říkám jí "příhodu" s maminkou.
"To si děláš prdel?" vyjadřuje spontánně emoce. "Tak dlouho jsme původní majitele hledali." " A proč tady nebydlíš?, vyplouvá z jejích úst automaticky.
"Nevím."
Nasedají do auta a odjíždějí.
Jdeme do zahradního altánku malovat, zatímco Jana leží.
Ruka mi ohromnou silou klouže po papíře.
Domlouváme se, že kolem třetí hodiny odjedeme.
S blížící se třetí hodinou mám čím dál větší pocit, že odjet nemohu.
Potřebuji kresbu dokončit.
Posílám domů dotaz, zda pro mě může muž přijet následující den. Souhlasí.
Obě mé přítelkyně odjíždějí.
Maluju. Maluju. Maluju. Maluju.
Na ráno si dávám budíka.
Budím se s neplánovaným ženským cyklem.
Káva. Domácí chleba a ruka už zase čmárá po papíře.
Muž má přijet v deset hodin.
Před desátou ještě nemám hotovo. Vím, že chci kresbu dokončit.
Hodinu. Potřebuji ještě hodinu. Ozve se telefon. Dopravní zácpy. Můž přijede o hodinu později.
Pár minut před jedenáctou hledím na kresbu a zlaté vejce. "Kdopak v tobě je?"
Bezmyšlenkovitě beru do rukou karty, které tam jedna z přítelkyň nechala.
Vytahuji Duhového draka.
Bouchnou dveře od auta a zazvoní telefon.
"Mami kde seš? My jsme tady," říká do telefonu nejmladší syn Adam.
"Stojíme před vraty."
"Ukážu ti fotku, kde děda se svými třemi bratry stojí před vstupními vraty," píše maminka.
"Jsou tam ještě?"
"Jsou."
"To jsem ráda."
Zazvonil zvonec a pohádky je vážení a milí konec...?
Konec, nebo začátek?
Ať žije svět pohádek.
Bylo? Nebylo?
Kdo ví?