VESMÍRNÁ POHÁDKA Z LÉTA

DALŠÍ POKRAČOVÁNÍ POHÁDKY Z ELFÍHO SÍDLA

S dušičkovým sdílením připlul zas Luciin úžasný letní příběh z Elfího Sídla. Možná jste jej se zatajeným dechem četli. A já mám chuť přidat tam, co tam není. Protože to, co tam není, je má osobní část velmi silného příběhu, o kterém tehdy Lucie nevěděla, i když se odehrával paralelně.

To letní odpoledne, když trojice žen z Adršpachu měla přijet do Elfiho sídla na pobyt do Léčivé chaloupky, sedím v altánu v rozpravění s blízkým přítelem Peterem, když se jedna z očekávaných žen objeví v zahradě. Zatím ji neznám. Jen vím, že mají přijet tři na tři dny.

Sestupuji po schodech z altánu do zahrady a vztahujíi ruce k té ženě s oslovením: Maruška? Chytneme se za ruce a ona odpovídá: Ne, Michaela, ale.. Vlastně ano.. Maruška.

To byla první a na dlouhou dobu poslední slova. Po nich se spontánně obejmeme. Jak nezvykle dlouho to obejmutí bude trvat jsem opravdu netušila. Po chvíli vnímám jemné vzlyky. Pár minut objetí se prodlužuje. Síla roste. Propojení se rozvíjí jak květina. I já slzím nečekaným dojetím.

Probleskuje mi hlavou bláznivá myšlenka: vrátila se mi moje dávno ztracená dcera, milovaná duše, o kterou jsem kdysi dávno přišla. Hned následující samovolné bláznivé uvědomění bylo, že ten můj přítel Peter je otec..
(Pozn. Maruška je jen o pár let mladší než já). Stojíme v objetí pět minut, deset, patnáct..

Pak kolem nás prochází Peter. Za chůze nás v našem objetí obě pohladí a lehce objeme a řekne: welcome in paradise, vítej v ráji, a jde dál..

My s Maruškou stále na stejném místě, stále v objetí, dávno se kutálí slzy nám oběma. Po asi půl hodně nás už nohy nenesou, a tak klesáme na sluncem zalitý trávník. Pořád nějak těly propletené se na sebe díváme a vzájemně si něžně otíráme slzy.

Slova pořád nejsou třeba. Ale pak přece jen, skoro po hodině, Maruška vysloví první větu : Mužů? Můžu to říct?
Myslím, že vím, co chce říci a odpovídám : cokoli, cokoli řekni nahlas.

A z úst jí vychází : Maminko, maminko moje milovaná! Tolik jsi mi chyběla!

A další příval slz a hlazení, prolnutí.
Celého času jsme v objetí alespoň hodinu.
Párkrát za tu dobu proběhlo racionální částí mé mysli, zda přijela sama, nebo kde celou tu dobu jsou ty její dvě kamarádky? To netuším, že obě sedí v autě na parkovišti před vraty, které se pak ukážou být pro Lucii tak významné, ale to už znáte z jejího příběhu nebo si jej můžete přečíst hned pod tímto příspěvkem. Stojí opravdu za to!

Po hodině se tedy zvedáme a jako ve snách jdeme ruku v ruce za jejími přítelkyněmi k autu. Co bylo tam, víte..

Mně se vrátila dávno ztracená dcera, kterou jsem ani nečekala ani nehledala.. Maruška. Neuvěřitelné je, jak spontánně přišlo přejmenování z Michaely na Marii.
Maruška se vrátila domů ke své dávno ztracené a postrádané matce.
Když říkám dávno, myslím OPRAVDU dávno. Tisícovky a tisícovky let.

S Maruškou jsme o tom vůbec nemusely mluvit a obě jsme věděly totéž. Mluvily jsme i tom až mnohem později, jen abychom posdílely své pocity. A zavzpomínaly.. Ta vzpomínka je pro nás obě totiž tolik důležitá! A mě tak moc podporuje v tom, čím teď procházím a dává mi sílu vytrvat.

Obě jsme věděly, že to byl velmi významný život. Řekněme jistým způsobem archetypální. Z časů úsvitu Země. Z dob jednoho jejího dávného zlatého věku. Z jeho sklonku.

Ano, byli jsme tehdy tři. Ona, mladičká a bezstarostná šťastná dívenka, rodiči milovaná dcera a zároveň princezna. My dva byli královský pár a milující rodiče. I když ve vzduchu se tehdy už cosi vznášelo.. Věděl to on, cítily jsme to my.

Vím, zní to už hezky chocholouškovsky. Ale je to tak.

Tehdy v té pradávné době to bylo naposledy, kdy jsme spolu my tři, a i my dva, mohli být propojení v celistvé lásce a jednotě. Od té doby pak později to bylo už vždy jen s takovým či onakým puncem porušení... Až teď nás vesmír svedl zas dohromady, aby nás alespoň energeticky a konstelacně zase spojil. Už to samo o sobě zažehlo velikou vlnu lásky a léčení..

Pro celou naši trojici. Je jedna věc, když jsou dva, ještě jiné to je, když jsou tři. Otec, matka, dítě. A když je láska v té svaté trojici. V královské kvalitě zlatého věku.

Vím, pro mnohé je to už moc velká pohádka či fantazie. Ale skutečný život je mnohem fantastičtější, než je náš rozum zvyklý dovolit si.

Druhý den za mnou Maruška přišla, tehdy ještě to byla Michaela, a požádala mě, zda bych ji pokřtila na Marii. Poprosila, zda by se rituálu mohl účastnit i Peter. Spontánně jsem kývla, že ano a že Petera se optám.

Když jsem o tom šla říci Peterovi, pár minut jsem čekala, než dodělá svou práci. Mezitím jsem vzala do ruky knihu, která přede mnou ležela. Evangelium Marie Magdaleny. Náhodně otevřená stránka byla právě o křtu.

Peter s účastí u křtu souhlasil. Ptal se, zda vím, co budu dělat a jak to bude probíhat. Řekla jsem, že ne a že vše přijde samo, jak má.

Přišlo. Chvíli před dohodnutým časem jsem na zahradě v trávě vytvořila z růžových okvětních plátků růže tvar Vesicy Pisces. Takovou vesmírnou Joni, ve které se Michaela zrodí do nové kvality Marie. Vesica byla v životní velikosti tak, aby si do ní Maruška mohla lehnout.

V daný čas jsme se všichni sešli u Vesicy na zahradě. Michaela, která měla projít křtem na Marii, její přítelkyně Lucie a Jana. A Peter a já, abychom provedli Marušku křtem. Vlastně zrodem. Je neuvěřitelně, jak vesmír sám zorganizoval, že u jejího nového zrození budou přítomni oba její tehdejší rodiče. I mě samotné ta symbolika došla až mnohem později.
Oba ji tím zrozením (znovu) provedou.

Krásný byl i dokreslující detail toho, jak jsme se bez domlouvání sešli oblečení. Maruška celá v jasně červené barvě života a zrození , já celá v jasně zelené vyživující barvě života na Gaie a barvě srdeční čakry, Peter v černé, v barvě transformace a hlubin vesmíru, Lucie v královské zlatožluté, Jana v královské modři.

Rituál křtu začal. Maruška (tehdy ještě tedy Michaela, ale já o ni už od začátku píši jako o Marušce) ulehla do Vesicy z růží. My s Peterem jsme byli u ní každý z jedné strany.
Počínaje od nohou, vylévám na Marušku kapky vody a vkládám na ni ruce s různými slovy požehnání. Peter beze slova postupuje stejně zrcadlově naproti mně. Tak jdeme kousek po kousku nahoru po těle přes srdce až k hlavě.

Maruškou začíná proudit síla lásky vesmíru, kundalini. Slzy jí setkají, tvář září, tělo se vlní

Nezapomenu na obraz toho, jak nakonec Peter něžně chytá zezadu Maruščinu hlavu do dlaní, dokud jí proudí vlny energie a láskyplně a jemně ji drží, dokud záchvěvy trvají. Vždyť je to skoro jako u porodu, když otec chytá hlavičku dítěte! Nic z toho nebylo předem vymyšleno. Vše se odehrávalo spontánně pouze ve vesmírné režii.

Když Maruška otevře oči, svoji hlavu stále v Peterových dlaních, otočí je nahoru dozadu k němu, šťastně se usmívá a začne mu prstem významně hladit jeho orlí nos a pak ten podobný svůj. Tak beze slov poukazuje na to, že i v tomto životě je tam kousek podoby..

Peter v rovině rozumu nevidí za to, co se odehrává, nevzpomíná si na ten dávný příběh. To víme jen my dvě. Ale srdcem je plně přítomen. A to stačí.

Maruška nakonec vstává a vychází z Vesicy, už ne jako Michaela, ale jako Marie Michaela. Se správným výstupem z Vesicy, z Joni, jí pomáhá Lucie, jejíž téma v životě jsou domácí porody.. Chvíli pak ještě zpíváme a tančíme zahradou. A v tichosti se závěrem rozcházíme.

O necelou hodinu později se Maruška objevuje u mě v domě, s prosbou o půjčení čehosi. Ptá, se zda neruší. Rukám, že ne a zvu ji dál za námi do kuchyně. Tam, uprostřed kuchyně, se všichni tři vestoje obejmeme. Zase beze slov.

Stojí tam naše lidská trojice k sobě patřících duší. Po tisícovkách let zase v těsném propojení, tentokrát teď a tady. Dlouho tam tak stojíme, otec, matka, dcera, a necháváme proudit energii, lásku. Našimi těly, srdci, naším jedním trojjediným tělem, sdrcem . Schopnost slov popsat to, co se odehrávalo, už selhává.

My s Maruškou zas vnímáme i ten dávný příběh, i když jsme si o něm zatím neřekly ani slovo. A prožíváme neskonalý vděk, že tu můžeme zase být takhle spolu. Chvíli neexistuje čas, není rozdíl mezi tehdy a teď. V lásce je Sjednocení. Ve sjednocení je Láska. Vše pulzuje jako Jedno. Vše je přítomná Láska.

Za nějaký čas začneme všichni znít. Tónovat. Tím se snáší a ukotvuje energie našeho propojení víc do země a do přítomnosti i do nás .

Maruška ten den dostala, co celý život hledala a co si tak dobře uvnitř pamatovala.
Celistvou rodinu, lásku otce i matky, své dokonalé štěstí. Bezpodmínečnou, neohraničenou, obrovskou s samozřejmou lásku mezi třemi.

Tolik jsme se tehdy všichi tři milovali. Bylo to tak silné a čisté, že ten otisk přetrval po tisíce let a tady a teď nás zase svedl všechny tři dohromady.
Aby zase oživil semínka energií zlatého věku.

Zlatý věk lidstva se primárně netvoří a nevyživuje ideálními znalostmi, věděním, technologií, důmyslným systémem ani duchovním pokrokem. Tvoří jej zevnitř láska, soulad mezi bytostmi a odpovídající energie a napojení na Zdroj, které tím vzniká. To ostatní výše zmíněné přichází pak samo jako vesmírná, všehomírná, inspirace. Jako praktická ozvěna.
To stejné ostatně platí i o osvícení...

Mnohé další skoro stěží uvěřitelné synchronicity, které se ten víkend odehrály, znáte už z Luciina příběhu o tom, jak ji vesmír přivedl do domu jejích předků. V nás třech vesmír svedl naši předešlou existenci s tou současnou. Jiný způsob předkovství.

Následující den jsme tu v Elfím sídle zanechali tři ženy z Adršpachu dalším divům a překvapením a Peter a já jsme odjeli za draky do Adršpachu. Krásná smyčka, osmička..

Shledání s Maruškou, její existence a její blízkost je pro mě, pro nás, tak důležitá! A my zase pro ni. To se nedá už slovy vyjadřit. Vesmír ví.. Průvodci ví, jak moc.. Proto to vše tak dokonale a sofistikovaně zařídili, abychom se mohli setkat takovýmhle způsobem. Všechny vztahy jsou důležité, ale některé jsou energeticky a archetypálně zásadnější než jiné.. A toto je jeden z nich.

Vesmíre, díky, že nás zas spojuješ k lásce a ve smíru!

Snad na Cestě k dalšímu Zlatému věku..

P. S. Teď už nežijeme v dobách, kdy osvícení a celistvosti se dosahovalo samostatnou vnitřní prací v oddělenosti od světa a většiny vztahů. Ano, ta doba tu byla. A měla svůj důvod a mnozí jsme ji prošli. Ale teď už je duchovně evolučně překonána a je čas postupovat dál. Teď vede cesta k osvícení sebe sama i světa a života na Gaie i Gaiy samotné právě skrze vztahy a jejich celistvost.